Jan Kolář

Narodil se 1883 na Moravě v Babicích u Uherského Hradiště. Hned v dětství měnil s rodiči několikráte místo pobytu. Jako dvacetiletý mladík odešel do ciziny, do Gdanska, kde studoval techniku a nato byl zaměstnán v AEG (Allgemaine Elektricitätsgesellschaft) v Berlíně.

V roce 1910 přijal místo v Petrohradě v Elektr. armatur. akc. obščestvě. Stal se brzy technickým správcem závodu a tu jej zastihla světová válka.

Předmluva Františky Kolářové Vlčkové k vydání knihy Na vlnách revoluce v zemi věčných ohňů z června 1935

Vycházejí vzpomínky mého zesnulého chotě na jeho život v Orientě v pohnutých letech 1917 – 1923.

Vzpomínal velmi často a rád na ona léta, byly to nejzajímavější chvíle jeho života. Avšak nejen tato doba, ale celý jeho život byl plný ruchu a změn. V jeho povaze byla živelná touha po změně, po nových osobách, krajích, po hlučných společnostech i tichém život. Miloval kontrasty. Všude rychle zdomácněl, ale zase toužil jinam. Bylo pro něho až nebezpečí v osudovém neklidu, který jej hnal vždy dále. Snad mu byla vrozena životní nestálost.

Další život mého muže je vypsán v této knize. Vzpomínky končí odjezdem z Beyrutu, rozloučení s Asií nebylo však tak hladké. Obchodní loď Besarabie, na níž odjížděl, křižovala ještě dlouho ve východním Středomoří. V Adalii na rozkaz rejdařské společnosti naložila ovce a vezla je do Jaffy. U Kypru byla stižena velkou bouří, v níž přišla o většinu ovcí, z Jaffy plula do Tripolisu a odtud nastoupila cestu do Cařihradu, zastavujíc se skoro ve všech přístavech, jež míjela. Teprve 19. prosince 1923 dostala se do Cařihradu, Autor vzpomínek dostal se šťastně na č. konsulát, dostal pas, po několika, dnech i peníze a jel domů. Konečně 26. XII 1923 dorazil do Košic, ke svému bratrovi. Vrátil se domů tělesně zlomen, duševně vyčerpán a beze všech prostředků. Jakmile se trochu zotavil, hledal nějaké pevné postavení, aby se vlasti zakotvil. šlo to dost těžko – studoval za hranicemi, žil tam více než dvacet let a stal se zatím doma cizincem. Musel zvykati novým poměrům, osvojovati si nové názory, těžce se přizpůsoboval zdejšímu shonu a chvatnému tempu práce. Byl postupně zaměstnán v leteckých dílnách v Olomouci, ve Zbrojovce v Brně a v muniční továrně v Bratislavě. Byl skoro stále churav a v soukromém životě stíhán těžkými nehodami. Teprve poslední čtyři léta o dvou nebezpečných operacích se uzdravil a dočkal se i zaslouženého klidu. Zemřel náhle 30. března 1934.

Vzpomínal na léta prožitá na východě a říkával: „Byl to život a ne mrtvý šustot papíru.“ Pořádal svoje poznámky, psal vzpomínky, přednášel o svých zkušenostech a dobrodružstvích do radia. Chystal se k vydání svých vzpomínek a některé části měl již plně připravené. Leccos jsem zapsala já přesně podle jeho vypravování. Zakrátko po náhlém skonu mužově rozhodla jsem se, že jeho práci dokončím a připravím k tisku. Stalo se a předkládám ji veřejnosti.

Bolí mne, že se nedočkal vydání svých vzpomínek – sliboval si jejich úspěch – a je to škoda i pro práci samu. Měl neobyčejný postřeh pro detail a výbornou paměť optickou, byl by doplnil vzpomínky ještě mnoha zajímavými podrobnostmi.

Jeho zájmy byly neobyčejně široké, pozoroval s otevřenýma očima vše kolem sebe a tvořil si o všem svérázný úsudek.

Byl z těch šťastných lidí, kteří milují žhavě život i všecky jeho dary, dovedou je brát, dovedou jich užít a umějí je podati i druhým.